Judo více než sport, Sparta více než oddíl.

Pavel Sinecký

/album/pavel-sinecky/portret-jpg/
/album/pavel-sinecky/2011-i-jpg/
/album/pavel-sinecky/2011-ii-jpg/

Říkají mu Picák

( původní článek pro časopis IPPON )

Pavel Sinecký alias Picák - je nejstarším aktivním členem a také jeden z trenérů oddílu AC Sparta Praha judo. Přezdívku mu přidělil kapitán ligového mančaftu Josef Miřička na prvním zimním soustředění v Krkonoších koncem šedesátých let.

 

O Tvém soukromém, pracovním a sportovním životě vím něco málo jen z odvyprávěných úryvků různými interprety. Jistě notně zkreslených v překroucených podáních, navíc poznamenaných zákroky všemo­houcího času.
PS: Ano. Dozvídám se o sobě i smyšlené příběhy a fakta, která se nestala. Udivení z nich je pro mne kořením života. Impulsem, nábojem, dnes by se otřepaným výrazem, který z duše nesnáším, řeklo VÝZVOU. Vybočování a odbočky z nudného průměru k lehké životní dráze nepřispívají, ale žití ozvláštňují. Vybočit ovšem znamená permanentní setkávání s nelibostí druhých.

 

To víš, že mne zajímá vše v souvislosti s judem. Ale to určitě nebyl spouštěcí element ke sportování. Co Tě ke sportu přivedlo?
PS: Poopravím tě. Nejen „co", ale i „kdo". Vyrůstal jsem se svým bráchou v rodině zcela odlišných zájmů rodičů. Stejně tak jejich výchovných metod. Otec byl sporťák každým coulem. Ke sportu nás vedl od útlých dětských let. Matka tíhla spíše k osvětě a snažila se nás vychovávat do 18 let našeho věku. Inklinaci k úpolovým sportům přisuzuji prostředí, ve kterém jsem prožil dětství na pražské periferii v klukovském eldorádu v bývalých opuštěných opukových a pískovcových lomech, kde se házelo kamením, střílelo praky nejen na terče neživé, ale především na živé v bitkách mezi Břevnováky a Košířáky mezi státními statky Ladronka a Spiritka.


A jak ses dostal k judu? Přivedl Tě k němu někdo, kdo ho dělal, nebo ses o něj ze své vůle začal zajímat?
PS: Asi to druhé. Jako teenager jsem našel zálibu v boxu při kterém jsem si musel sáhnout na dno svých sil. Vydržel jsem u něj do nástupu vo­jenské základní služby. Již během vojny jsem přemýšlel o výměně boxu za jiný kontaktní sport. Po jejím ukončení jsem by­dlel na Letné poblíž areálu Sparty. Při procház­kách s kočárkem (první dítě měl Pavel v 19 letech) jsem vždy zamířil k budově bývalé Sokolovny v Ko­runovační ulici. Náborový poutač oddílu judo z vnitřní strany prosklených vchodových vrat tehdejší Sparty Sokolovo rozhodl.


A to byl pro Tebe zlomový bod rozhodnutí?
PS: Tehdy jsem se vracel s dcerkou domů radostněji. Ještě týž večer jsem sepsal dotaz na Svaz Juda při ČSTV panu Lebedovi, který byl pod poutačem citován a podepsán. Chtěl jsem vědět za jakých podmínek nebo podstoupených zkoušek mohu být do oddílu juda přijat.


Odpověděl Ti? Považuji za nezvyklé, že by taková osobnost odepsala pouhému zájemci.
PS: Odpověď přišla do týdne. Nešlo jen o strohou odpověď, ale upřímné srdečné vyzvání k provozování sportu, který charakterizoval jako sport budoucnos­ti. Dá se říci, že se zase až tolik nemýlil. Lituji, že jsem tuto promptní kladnou povzbudivou rukopisnou odpověď nearchivoval.


Jednoduchými počty jde dojít k závěru, že u juda zůstáváš něco kolem šedesáti let?
PS: Počítáš správně. Teď Ti určitě běží hlavou otáz­ka, že za tu dobu jsem jistě získal řadu medailí, účastnil se zahraničních soutěží " atd. Vyvedu Tě z omylu. Uvědom si, že jsem s judem začal v pozdějším věku a ještě později přišla i nějaká ocenění. A opravdu moc jich nebylo. Na začátku sedmdesátých let mi tehdejší TJ Sparta ČKD Praha udělila Diplom za zásluhy. A o pár let mi výbor tělovýchovné jednoty Sparta ČKD Praha uděluje čestný odznak ku příležitosti 85 let TJ Sparta ČKD Praha. Pak až v říjnu 2017 na MČR Veteránů mi za Kolegium Danů uděluje předseda Jiří Vele 3.Dan. A za Krajský svaz juda hl. m. Prahy mi Zdeněk Kasík uděluje ocenění – čestnou plaketu za přínos sportovního juda v Praze

A co tehdy obnášelo stát se jako začátečník členem oddílu tehdy skutečně hvězdné Sparty?
PS: Především každý musel absolvovat dvouměsíční vstupní kurz sebeobrany. Po jeho absolvování byl každý jeho frekventant osobně přezkoušen. Pokud uchazeč zkouškami prošel, byl dle věku přeřazen do příslušného družstva. Na Spartě mne přijímal Ing. Jan Reysser, který tehdy kurzy sebeobrany vedl, jako povinnou „vstupenku“ ke členství v oddílu. K ruce míval většinou několik asistentů, kteří se střídali. Především skvělého, věčně usměvavého Jirku Plachého, novopečeného otce, který v roli kaskadéra (film „Případ mrtvého muže“, scéna přejetí hlavní postavy nákladním autem kdy dabloval slovenského herce Júlia Vaška) brzy nato zahynul. Vousáče Frantu Matušku, úsměvného kliďasa z Roztok, který byl frekventantům kurzu spíše věčným rádcem a chyby opravujícím tátou, než trenérem. Dalším srandistou byl trenér Žáček, zvaný Gaston, milovník žen. Smíškem nad smíšky byl z této party Jarda Zafouk, známý úsměvnou tváří i při startech na důležitých zápasech. I přísný
šéftrenér Reysser byl optimismu nakloněn a svůj praktický výklad s ukázkami prokládal humorem. Nejednou si říkám, kam se pohoda a úsměvnost z našich životů někdy vytrácí.


To znamená, že jsi byl zařazen v roli nováčka přímo do ligového A mužstva?
PS: Ano, protože takzvané družstvo mužů B, které mělo být přechodnou a výchovnou "stanicí" pro doplňování mužstva A, vzniklo mnohem později.


Umím si představit, co pro Tebe obnášely tréninky s výkonnostní špičkou. Dopracoval ses vůbec k zařazení do startovní listiny?
PS: Pochopitelně, ale neptej se na výsledky. Takže jsem se z ní opět vytratil. Ale šlo o skvělou partu, na níž se člověk dvakrát do týdne s nedočkavostí těšil. Optimismus byl základním
stavebním kamenem ligového družstva. Do kamarádského ovzduší si každý z nás chodil vyprat hlavu od běžných starostí.


Jak ses s tímto pádem z výšin - bez odplácnutí - vy­rovnal?
PS: Velmi lehce. Bez ztráty kytičky. Spíše mi vrtalo hlavou, jak jsem se do soupisky startujících vůbec dostal. Šlo především o můj váhový deficit 15 kg do tehdejší nejnižší váhové kat­egorie. Závodníci do svých váhových kategorií shazují. V mém případě šlo doslova o nepoměr fyzické hmoty a jí odpovída­jícímu silovému vybavení se soupeři, na které jsem logicky neměl.
A proto jsem si z každého treninku ligového mančaftu odnášel předsevzetí vyrovnat se se svým věkovým a váhovým handicapem


Neměl jsi chuť juda zanechat?
PS: Naopak. Necítil jsem se poražen. Viz úsloví " Co tě nezabije, to tě posílí!". Necítil jsem se na své tělo fyzicky slabý. Naopak, určité nezvyklé silové prvky zařazované do tréninků jsem dělal jen spolu se dvě­ma - třemi členy družstva o počtu cca dvaceti osob.


Věnoval ses někdy delší dobu jinému sportu, než které jsi uvedl?
PS: Kromě tří let dennodenního bez vynechání jediného pracovního dne v kalendářním roce (před zahájením pracovní doby v zaměstnání) svátky nevy­jímaje plavání v podolském bazénu. Dálkových běhům (na 100 km a hlavně více), této úžasné nád­heře lehkosti bytí jsem propadl na pat­náct let se soutěžní frekvencí 2× do měsíce v období od časného jara do pokročilého podzimu. Časy ke zdolání se lišily ročním obdobím, stávajícím počasím, terénem, převýšením, ale i časem startu (bohužel většinou o půlnoci v pátky). Tento sport mi přinášel nejen fyzičku, ale i vnitřní uspokojení a četná stání „na bedně“. Kouzelné vyčerpání, ze kterého bylo nutno se druhý den dostat zaběhnutím aspoň 10 km trati, aby se nohy dostaly do stavu normálu, bylo nenahraditelným adrenalinem, těžko srovnatelným s pouhým 90 minutovým tréninkem juda. Bohužel v rodinném životě mi to nadělalo výtky a nesváry.


Byly citované skutečnosti příčinou Tvého rozhodnutí k trenérské dráze?
PS: V minulosti nebylo zvykem, že by se pokročilejší jedinec automaticky stával jakýmsi asistentem trenéra, nebo při jeho nepřítomnosti tréninky vedl. Ale vzhledem ke své profesi jsem v šedesátých až osmdesátých letech byl hospodářem oddílu s vymezeným rozsahem činnosti - vyhotovováním rozpočtů interních a mimopražských sportovních utkání, přejímáním hotovostí na Sekretariátu Sparty (dnes Asociaci) pro tyto účely a jejich finálních vyúčtování včetně vratek hotovostí. Teprve od poloviny osmdesátých let jsem byl zástupcem trenéra Ing. Milana Šedivého při jeho služebních cestách a zdravotních nepřítomnostech. V současné době vykonávám funkci trenéra družstva mužů a až dvakrát do týdne se zúčastňuji tréninků družstva pokročilých mladších a starších žáků.


Pracovní nasazení je v tvém v tvém věku stále maximální. Jaký byl tvůj pracovní život, kdy jsi ještě musel mít razítko v občanském průkaze?
PS: Setkat se s člověkem, který neměl nikdy v životě v ruce peníze, by ti asi dalo hodně práce. Já jich měl každý den v rukách opravdu hodně. Byl jsem přepážkový pokladník, či jak se v hantýrce říká „kasír“ směnárny Československé obchodní banky v Praze Na Příkopě. Práce u přepážkové pokladny však nebyla jen sčítání peněz. Člověk musel neustále sledovat co je nového ve světě – peníze jsou živá věc a pořád se mění, některé bankovky přestávají platit, jiné se zavádějí. Mění se také kursy, vzájemné poměry hodnot. Kasír to všechno musel mít na paměti a navíc ještě dával pozor, aby peníze, které dostává, nebyly padělky. Promile omylů muselo být minimální. Rukama mi stále procházela spousta peněz těch nejroztodivnějších zemí, některé krásné, barevné, jiné zase poznamenané špatným zacházením anebo třeba tragédiemi: počítal jsem peníze z válkou  zmítaného Vietnamu i z leteckých katastrof.
A jestli jsem při té práci prožil nějaké dobrodružství? Jak se to vezme: Jednou jsem přeskakoval přepážku, abych doběhl cizince, který mi podal falešnou stodolarovku a já ho požádal o pas. Vylétl jako střela a navíc měl štěstí: otáčecí dveře zrovna tak nastaveny, že jimi proběhl a já si o ně málem přerazil nos. A na ulici plné lidí jsem ho už nedoběhl….


Pod kaskadérskými kousky ve zlatém fondu české kinematografie je v titulcích napsáno plno známých jmen judistů. Je někde i tvé jméno?
PS: Na tréninky mužů „A“ se občas přišel podívat šéf kaskadérů Jaroslav Tomsa, který měl v té době poblíž tělocvičny Sparty svoji kancelář. Tehdy narychlo hledal jedince menší, štíhlé postavy a hlavně ne se zcela mladistvou tváří. Pro roli děduly ve sportovním třináctidílném televizním seriálu „Klapzubova jedenáctka“ podle slavné knihy Eduarda Basse. Seriál byl natáčen v roce 1967, kdy mi bylo přesně třicet let. Nosil jsem v té době bíbra, což spolu s postavou J. Tomsovi přesně vyhovovalo. Celá role spočívala v opakovaných pádech na dlažbu na rohu ulice, jehož po každém zdvižení se ze země znovu srážel běžící dav fanoušků. Před natáčením v maskérně jsem obdržel obnošený oblek, byl mi dolepen plnovous, na kolena a lokty odborně nasazeny chrániče, na hlavu vsazen klobouk a do ruky vetknuta hůl. Tehdejších 500 korun odměny za cca hodinu trvajícího natáčení, bylo pro mě polovinou měsíční gáže. Přes tehdejší propad u diváků i kritiky je Klapzubova jedenáctka zajímavým dobovým dokumentem, nad kterým můžeme zavzpomínat, jak se kdysi dělaly sportovní přenosy a jací byly fanoušci. Bohužel ani nevím, jestli záběr v seriálu vůbec je.


Judo a Sparta tě provádí skoro celým životem. Tak i naše rozloučení bude asi hodně stylové?  
Ano použiji moto Evropské Unie Juda „Judo, víc než sport“ a za mě „Sparta víc než klub“.
A den zakončím malým pivem v restauraci Demínka kde se Sparta založila.
Sayonara neboli na shledanou.  

Ale to pramálo koresponduje se Tvými životními peripetiemi.

PS: Jakýkoli tvor chovaný v "zajetí" si po udělení mi­losti užívá života intenzivněji než jedinec stejného druhu vyrůstající na svobodě. Toto vysvětlení mi poskytl kamarád psychiatr po tom, co mne bez zak­lepání na dveře navštívilo svědomí a já ho pro svoji vnitřní vyrovnanost rád navštívil.